JAPONSKÝ ČAJOVÝ OBŘAD - ČA NO JU

V čajovně Koke Iwa mají zákazníci jedinečnou příležitost nahlédnout pod pokličku čajového kotlíku, potažmo japonského čajového obřadu, ča no ju. Pokaždé, objednáte-li si šlehaný zelený čaj, bude Vám připraven na ohništi za pomocí všech potřebných propriet, litinového kotlíku, lakované schránky, bambusové metličky, stejně jako již před půl tisíciletím v zemi vycházejícího slunce. Nicméně vzhledem ke komplexnosti čajového umění, samotná příprava čaje je jen jednou z jeho mnoha součástí. Je-li pro Vás ča no ju velká neznámá, pokusíme se Vám jej na následujících řádcích lépe přiblížit a nastínit jeho základní podstatu.

wa, kei, sei, džaku ...

Mír, úcta, čistota a klid, to jsou čtyři principy sadó, cesty čaje, umění a filozofie země vycházejícího slunce, které stejně tak jako kdysi v době krvavých válek a hluboké krize mezilidských vztahů přitahovaly mnichy a samuraje, dnes přitahují moderního člověka ve světě pomíjivých informací, tváří a obrazů.

V Japonsku je host za všech okolností přivítán šálkem čaje. Tato několikasetletá tradice tvoří jednu z nejvýznamnějších kvalit japonské kultury, a třebaže již Japonci kupují čaj v hypermarketech, ve městech se s čajem potkáme především ve formě latté nebo v pet láhvi a staré čajovny jsou téměř minulostí, stále lze ještě dnes narazit na malé čajové domky uprostřed stinných zahrad, kde nám na malém ohništi bude za zvuku ševelící litiny připraven lahodný šlehaný čaj. Tradiční a velmi sofistikované podávání šlehaného čaje v souladu s danou etiketou a náčiním se v japonštině nazývá ča no ju, doslova horká voda na čaj.

Šálek čaje je na japonských ostrovech od nepaměti symbolem pohostinnosti a jeho podávání pak základním společenským aktem mezi dvěma jedinci, hostem a hostitelem. Podobně se přitom můžeme odkázat i na tradice jiných kultur, podávání mléka, vína, horké vody nebo nám blízké nabídnutí chleba se solí, tradice dnes vesměs zapomenuté.

Pijeme-li šlehaný čaj mačča, pijeme samotné namleté čajové lístky smíchané s vodou bambusovou metličkou, kdy na rozdíl od jiného způsobu přípravy nedochází k pouhému částečnému výluhu příznivých látek, nýbrž k jejich přímé konzumaci. Se šlehaným čajem se vůbec poprvé setkáváme v Číně v době vlády dynastie Sung, kdy Číňané dovedli vedle jiných oblastí tehdejšího života i způsob zpracování a přípravy zeleného čaje k dokonalosti. Nicméně v Japonsku byl čaj široce představen až na konci 12. století především díky mnichovi jménem Eisai, který se v Číně seznámil s nanejvýš pozitivními účinky zeleného čaje na lidský organismus. Jakožto buddhistický mnich pak po návratu na japonské ostrovy používal čaje i k posilování mysli a těla při meditaci, studiu a cvičení, čímž spojil zen a čaj v jedno.

Čaj se stal během krátké doby široce oblíbeným nápojem, zvláště pak mezi samuraji, pro něž bylo náruživé pití čaje spojené se zábavou, a především vínem jedním z mála koníčků válečníka mimo neustálý dril a povinnosti. Zen, meč a čaj se tak staly základními pilíři japonské kultury. Teprve však s životem Sóekiho, slavného čajové mistra Sen no Rikjúa, se započíná nová éra čaje, která v dané a stále živé podobě přetrvává až do dnešních dnů.

Sen no Rikjú, původem měšťan, studoval buddhismus a čajový obřad u jednoho z největších mistrů sadó, Takena Džóóa. Sen no Rikjú dovedl umění pohoštění a estetiku čajového obřadu k absolutní dokonalosti propojením ryzí vřelosti, zenu a cítění wabi. Oheň, horká voda a dva lidé, to jsou veškeré potřebné požadavky k plnohodnotnému ča no ju, pakliže mezi námi panuje mír a skrze vzájemnou úctu a čistotu společně nalézáme vzájemný klid. Rikjúův odkaz a tradice jsou do dnešních dnů uchovávány třemi velkými školami čajového obřadu, Omotesenke, Urasenke a Mošakódžisenke, jejichž velmistři jsou Rikjúovými potomky.

V ča no ju není téměř nic, co by neneslo právě Rikjúův podpis. Abychom si mohli lépe ilustrovat Rikjúův čajový obřad, představme si, že jsme pozváni na ča no ju a naše kroky nás vedou stinnou zahradou po stezce obklopené kapradím tvořené z jednotlivých kamenů k čajovému domku. Stezka zahradou je jakousi poutní cestou k osamělé hoře, po níž kráčíme my poutníci, abychom se na jejím konci očistili jak myšlenkově, tak tělesně skrze vodu z malé nádržky obrostlé mechem. Oproštěni vstoupíme malým otvorem do čajového domku, zanechavše obuv i svět na posledním kameni.

Uvnitř čajové místnosti panuje klid a šero, vzduchem prostupuje jemná vůně vonné esence, my klečíme na rohožích tatami, které tvoří podlahu této malé místnosti. Ve výklenku je zavěšen čajový svitek. Na ohništi je usazený litinový kotlík, jímž zní nezapomenutelný jemný šelest kovu a horké vody. Samotný čajový obřad má několik možných průběhů, avšak nejčastěji je složen z několika částí od úpravy a prohlížení ohniště, výklenku až po podávání jídla a vína a následně hustého a řídkého čaje. Hostitel věnuje veškeré své úsilí nejen samotné přípravě před začátkem ča no ju, nýbrž i nejmenším detailům od výběru náčiní, svitku, úpravy cestiček zahrady, popela a uhlíků v ohništi a podávaného jídla až po vytvoření malých kapek rosy na květině uvnitř čajovny.

Toto nezměrné úsilí věnoval upřímně a pouze nám, aby nás pohostil, aby nás potěšil. Můžeme se pozastavit nad tím, k čemu opečovával milimetr po milimetru popel v ohništi lopatičkami a hůlkami, když jej pak poprášil jiným popelem, tudíž výsledná úmorná hodinářská práce ani není vidět. Dnes běžné čajové přísloví iči go iči e je prostou odpovědí. Každý moment je neopakovatelný, a tudíž jedinečný. Proto věnujeme takovou péči sebemenším drobnostem, jelikož naše přítomnost je pomíjivá a hostitel si nesmírně váží naší společnosti.

Po uvítání v čajovně a úpravě ohniště se podává čajová kuchyně kaiseki, která stejně jako květina a mnohdy i svitek reflektuje dané roční období využitím místních a sezónních surovin. Přítomnost je v čajovém obřadu nesmírně podstatné téma, které se přímo vztahuje k pojmu iči go iči e, proto vždy dbáme na plnou provázanost s okolím a časem. Zdánlivě se může zdát, že nás čajový obřad vytrhává z našeho světa a času, ale opak je pravdou. Během pití čaje s druhým člověkem jsme bez jakékoliv patosu přítomni jen my a zároveň celý vesmír. Společné pití čaje je manifestem naší existence mimo nekonečnou nicotu.

Poprvé se nám může ča no ju jevit jako nesmírně složitý proces svázaný nepřeberným množstvím někdy neopodstatněných pravidel a úkonů, nicméně každý tento úkon má vlastní, často až velmi prostý smysl usilující o dokonalé využití prostoru i času, a především pak o dosažení sjednocení mezi dvěma lidmi za využití všech našich smyslů. K dezinterpretacím podstaty ča no ju mnohdy vedl a dodnes vede právě západní termín „čajový obřad“. Stejně jako se nabídnutí kávy nebo vína v naší kulturní sféře nenazývá kávovým nebo vinným obřadem, nelze pohlížet na ča no ju jako na pouhý soubor způsobů a pravidel. Samotné podávání vína nebo kávy u nás doma může mít, chceme-li, obřadný charakter, ale v naprosté většině případů se nám nejedná o podávání kávy nebo vína nebo víno a kávu samotnou, nýbrž bez jakéhokoliv přemýšlení o pohoštění našeho hosta.

Lidé se tak mnohdy ptají, co je to čajový obřad a co nám může nabídnout. Čajový obřad nic není a bohužel nám nic nabídnout nemůže. Čajový obřad je zcela a prostě jen to, co jsme schopni my sami nabídnout druhým. O to víc je však krásné, pakliže máme co a zároveň komu nabídnout.

Martin Neudörfl