Jak čaj ke svému jménu přišel

Pravděpodobně jste si již někdy u dobrého šálku čaje povšimli, že světové jazyky jsou ohledně názvu čaje rozděleny na dvě velké skupiny – na jazyky užívající tvarů odvozených od souhlásky „t“ například angličtina, francouzština nebo němčina, a na jazyky s výraznou souhláskou „č“, kam řadíme i jazyk český, ruský, čínský nebo japonský. Nicméně bloumáme-li nad touto podivuhodností dále, zjišťujeme, že jsou i jazyky, v nichž nalezneme jak ono „t“, tak i „č“ nebo dokonce zcela jiný název.

Jářku velmi zapeklitá situace – avšak nejen pro ucho Evropana. Počátek mnohosti názvu pro čajovou rostlinu bychom totiž nalezli již v samotné Říši středu.

Ačkoliv se v Číně pil čaj již po tisíc let, nebyli se staří čínští učenci až do 7. století schopni sejít se u šálku čaje a stanovit, jak onu zázračnou rostlinu jednotně nazývat a kterým znakem zapisovat. Samozřejmě nemůžeme staročínské mudrce ze zmatků ohledně názvu čaje zcela obviňovat. Čína je zemí rozlehlou s mnoha národy a v dávné minulosti nebyla jen jedna Čína, nýbrž mnoho států a tím i mnoho tamních nářečí, ba i odlišných jazyků. Ve velmi dávné minulosti se tak v archaické čínštině začaly pro označení čaje používat dva velmi odlišné znaky. Prvním byl znak s přibližnou výslovností „tu“, druhým pak vyslovovaný jako „čia“. Postupem času však tyto dva znaky v jazyce Han, tedy dnešní čínštině, splynuly v jedno, přičemž znak , jež se později vyvinul v dnešní , druhý znak zcela vystrnadil, avšak zároveň přejal jeho výslovnost. V čínštině Han se tak od 7. století používá znak čtený nepůvodní výslovností „čia“, jež se časem vyvinula v dnešní „čcha“. Mistr Lu yu tak již v 8. století pro označení čaje užíval definitivně s novou výslovností.

Jisté jihočínské jazyky si nicméně původní výslovnost znaku udržely, tudíž na místo „čcha“ Vám tento znak stále ještě některý obyvatel Futienu může přečíst jako „te“. A zde se konečně dostáváme k jádru problému. Jelikož bylo po Číně mnoho obchodní tras a center, Evropané již v samotné Číně objevovali čaj pod těmito dvěma odlišnými názvy a tak je pod nimi i dále šířili do světa. Zprvu se ve většině jazyků obchodních velmocí udržovaly oba dva názvy, jak však víme, později si každý vydobyl v jednotlivých jazycích své dominantní postavení.

Pravděpodobně nejzajímavěji se čtení znaku vyvinulo ve staré dobré japonštině. Japonština je obecně známá tím, že jeden znak lze číst mnoha různými způsoby, tak jak se na pevnině čtení postupně vyvíjelo. Znak tak dnes můžeme číst dokonce čtyřmi způsoby, samozřejmě v závislosti na úzu, z nichž nejčastěji je to buď „modernější“ „ča“, nebo noblesnější „sa“, které je o něco starší. Dobře známý dvojznak 茶道, tedy cesta čaje, můžeme proto číst jak sadó, tak i čadó, a záleží jen na našem vkusu – i když někdy můžeme, setkáme-li se v Japonsku se skalním odpůrcem jednoho či druhého, vyvolat pobavené zvednuté obočí, ale samozřejmě jen v rámci japonské decentnosti!

Martin Neudörfl ©